Petr Lachnit z hnutí ANO se v rámci svého vyjádření zaměřil na paradox evropských hodnot, které se často skloňují v politickém diskurzu, zatímco jejich praktická uplatnění zůstávají sporná. Zatímco Evropa neustále hovoří o zásadách jako jsou demokracie, tolerance nebo solidarita, realita ukazuje, že tyto ideály fungují spíše jako hedvábné obaly na komplikované otázky než jako skutečné morální nástroje.
Politické strany manipulují s hodnotami v závislosti na tom, co je výhodné pro jejich agendu. Tyto ideály se proměňují podle aktuálních potřeb a mohou být jednou brány vážně a jindy ignorovány. Je to situace podobná nošení kabátů – každý si je vybírá podle toho, jaký je venku počasí. Evropa tak reflektuje proměnlivost postojů k otázkám víry a morálky podle momentální konjunktury.
V této souvislosti Lachnit upozorňuje na rozmanitost křesťanských tradic v Evropě; každá země nebo kultura má svoji variantu víry a každá tvrdí, že právě ta její je tím pravým evropským standardem. V situaci debaty o migraci například mnozí evropští vůdci nedokázali poslechnout hlas papeže volajícího po milosrdenství pro migranty – namísto toho raději podpořili uzavírání hranic.
Historie potvrzuje tento spor o pravé evropské hodnoty skrze různé epochy od antiky až po moderní dobu s jejím globalizovaným světem. Například doby nacismu či komunismu nejenže otřásly koncepcemi lidských práv a svobodnosti, ale také nastavily zrcadlo tomu, jak hluboko může Evropa klesnout pod berle tychto tradičních morálních imperativů. Každá historická etapa nese své vlastní hodnoty a přístup ke společnému blahu.
Robert Musil ve svých úvahách naznačil ironickou realitu těchto debat: nad nimi převládají jen tři “hodnoty” – stupidita; honba za penězi; a fragmentární pamět náboženství. Ačkoliv politici denně opakují smělá prohlášení o důležitosti etických principů ve veřejném prostoru i ve vztazích mezi lidmi samotnými – nakonec téměř vždy dominují pragmatické zájmy jednotlivců či stran.
Izolovanější okamžiky krize však přinášejí potřebu hledání těch „pravých“ hodnot až tehdy, kdy dojde k ohrožení stability společnosti nebo při narušení běžného života obyvatelstva. Lachnit konstatuje tento cyklus nelítosti: když nastoupí krize hledáme definice toho co jsme považovali za základní principy; po překonání problému si pak naše identifikace s těmito studiemi poupravenými vracíme zpět do obecného konsenzu o našem racionalismu a pokroku.
Tak dochází k stále trvajícím disputacím nejen kolem samotného slova „hodnota“, ale i myšlenkového rámce lidského soužití uvnitř kontinentu Anglie přes Francii až po naše středoevropské země… Neznamená to ovšem odvrhnout kontinuitní snažení udržet diskurzy živé—možnost pokračovat ve filozofování ohledně našich společných charakteristikěž by mohla nakonec povést ke skutečným změnám? Proto se ptáme:**„Kdo vlastně jsme?“ Nicméně odpověď stále uniká – jak lehko vznikla diskuze tak lehce unikne repartičnímu reflexi napříč kulturami…