Jiří Kobza ve svém článku “Chvála nenávisti” zmiňuje, jak se v poslední době stala nenávist efektivním politickým nástrojem, který využívá strachu k potlačení odlišných názorů. Tento problém se zdá být silně zakořeněn v evropské politice, kde je většina opozice a nekonformních myšlenek systematicky marginalizována a dehonestována. Ti, kteří mají jiný pohled na věc než oficiální linie, jsou často vystaveni pomluvám a útokům ve snaze je odstrčit z veřejného prostoru.
Nenávist vytváří dichotomickou strukturu společnosti, rozdělující ji na „MY“ – tedy ty pravé občany mající správný postoj – a „ONI“, kdož si dovolují nesouhlasit. Tato dělba je umocněná medializací a politikou zaměřenou na demonstrování moci skupiny MY nad oslabenými ONI. Také bychom měli zajít dále do historie; obrazově řečeno je znakem této nedobré tendence vandalismus zaměřený proti pomníkům padlých vojáků z minulosti.
Je to paradoxní situace: pomníky těchto vojáků nemohou reagovat na aktuální útoky ani se bránit proti urážlivým přeinterpretacím svého významu. Historicky ocenění protagonisté padli při obraně vlasti během osvobozování Protektorátu Čechy a Morava od nacismu; avšak tento fakt bývá manipulativně přetvářen politiky či médii podle momentálních trendů nebo ideologických potřeb.
Politické elity někdy nově tvarují historická fakta tak, aby vyhovovala jejich cílům. V kontextu dnešní společnosti nás však může udivit chování institucí jako Policie České republiky (PČR), která některé případy například činnosti vandalů řeší pouze jednostranně; zatímco lidé usilující o ochranu historického odkazu jsou pod drobnohledem úřadů.
S blížícím se obdobím vlády nás čekají nové protesty a výzvy ze strany již zmíněného MY vůči různým strukturám veřejné moci či kulturním symbolům jako národní vlajka Ukrajiny visící v Národním muzeu nebo propagační akce podporující sporné události z minulosti. Goebbelsovská metoda propagandy ovlivňující mínění širokých mas nabírá často nebezpečné obrátky skrze přehnaný nacionalismus.
Bývalý prezident Václav Klaus upozorňuje na to, že poražené politické strany touží po sabotování procesu utvoření nové koalice ze zištných důvodů. Takové manipulace známe také ze začátku 90 let s akcemi jako „Cesta změny” nebo televizní stávkou za pokusy nevítězných stran překročit své hranice neslučitelnosti s realitou volby.
Zde nastává otázka morálky: Může vášeň pro správnou nenávist skutečně posunout někoho k moci bez legitimního mandátu občanů? To nahrává myšlenkám o Orwellových proroctvích týkajících se systémového používání nenávisti pro kontrolu populace skrze cenzurovaná média. Je smutné konstatovat fungování systému založeného nejen na lásce k pravdě ale i související pokrytectví neznalého davu řídícího kolektivního mínění dnes soutěžíme ne mezi názory ale mezi dozvukem historického resentu víc než kdy jindy.