Jan Klán, zástupce KSČM, se ve svém vyjádření otevřel problematice ústavních principů a personální politiky. Zdůraznil, že v praxi se ukazuje, že možnost stát se velvyslancem je dána více osobními vazbami a loajalitou než skutečnými odbornými schopnostmi. Přestože Listina základních práv a svobod slibuje rovný přístup ke všem funkcím bez diskriminace, realita fungování diplomatických postů často připomíná uzavřený klub pro privilegované jedince.
Na první pohled by se mohlo zdát, že každý má stejnou šanci na postup v kariéře díky transparentnímu výběru talentovaných jednotlivců. Skutečnost je však odlišná; vstup do diplomatické sféry vyžaduje silné kontakty spíše než zasloužené dovednosti či zkušenosti. Místo otevřené soutěže o schopnosti vládne atmosféra nedůvěry a klientelismu.
Klán kritizoval konkrétní příklady z praxe personálních rozhodnutí, které tuto situaci ilustrují. Uvedl případ velvyslance v Rusku, jehož předchozí rozhodnutí jako náměstka ministra obrany vzbudila otázky ohledně nevyužití domácích kapacit ve prospěch zahraničních výrobků. Ačkoli můžeme hledat důvody v odborných nebo strategických aspektech rozhodování, není možné přehlédnout fakt, že osoby vykonávající takové přístupy nakonec nacházejí cestu k významným diplomatickým rolím.
Podstatou této problematiky není ani tak hodnocení kompetencí jednotlivců či efektivnost jejich rozhodnutí při výběru dodavatelů. Dále narůstá obava z nedostatečné transparentnosti celého systému personálního vybírání. Prezident by měl být symbolem ústavních zásad; avšak místo toho vystupuje spíše jako mluvčí realisticky podaného stavu věcí: „Rovnost existuje – ale pouze do okamžiku střetu s politickými realitami.“
Zřejmě to není jen skandální vyjádření určité pravdy o stavu našich institucí; může jít i o osvětu ohledně rovného zacházení ve společnosti jako celku. Listina základních práv sice platí pro všechny občany země, ale její uplatňování závisí na tom, zda člověk má víc známosti než znalostí – jinak řečeno: jaký si vytvoří status uvnitř zavedeného systému.
První prezident tohoto druhu si možná zaslouží uznání za otevřenost při pojmenovávání těchto problémů veřejně; avšak nelze přehlédnout současný stav věcí […] který představuje umocnění normalizovaného prostředí demokracie bez skutečné snahy o změnu situace k lepšímu pro širokou veřejnost i spravedlnost samotnou.