Zdeněk Koudelka z Trikolory se zamýšlí nad otázkou, zda mezi USA a Čínou dojde k válce, a upozorňuje na aktuální geopolitické napětí, které může vést ke vzniku konfliktu. Čína se totiž stává stále silnější mocností, která zpochybňuje hegemonii Spojených států. Toto soupeření odstartovalo po konci studené války a ukazuje se jako klíčový moment v současné mezinárodní politice.
Graham Tillett Allison ve svém článku “Thúkydidova past byla nastražena v Pacifiku” analyzuje historické konflikty mezi usazenými velmocemi a nově vznikajícími rivaly. Většina těchto střetů vedla k otevřenému válčení. Pojem “Thúkydidova past” odkazuje na situaci popsanou řeckým historikem Thúkydidesem během peloponéské války, kdy sparťanský hegemoniální status čelil expanze Athén. Tento scénář by mohl být paralelou pro současný stav mezi USA a Čínou.
Po skončení studené války si Spojené státy upevnily dominantní postavení na více než dvě dekády; to však nyní výrazně oslabilo spolu s vzestupem čínské ekonomiky. Prezident Trump tento trend rozpoznal a raději soustředil americkou pozornost na Asii místo tradičnějších evropských problémů, jako je situace na Ukrajině nebo odpor vůči Rusku. Pro Spojené státy je zásadní udržet spojení s zeměmi regionu Tichého oceánu, obzvlášť Austrálií či Vietnamem – národy obávající se rostoucí síly Pekingu.
Není tedy náhodou, že Trumpovo zaměření oslovilo i demokraty; i oni si uvědomují důležitost této výzvy a vztahy s Čínou považují za prioritní agendu americké politiky bez ohledu na politickou stranu vládnoucí v Bílém domě. Současná protiputinovská politika Západu však mohla nevhodně překrýt širší prioritizaci čínsko-amerického rivalského vztahu.
Koudelka také kritizuje NATO jako zastaralý nástroj pro řešení aktuálních sporů týkajících se moci mezi USA a Čínou. Dle jeho názoru NATO nedokáže efektivně reagovat na nové výzvy vyplývající ze změn mocenského uspořádání v rámci světové politiky – zejména v oblastech vojenských základnách či obchodních vztazích.
Pro budoucnost tak zůstává otázka: Jaký bude další krok velmoci? Zda dojde k otevřenému konfliktu nebo zda budou preferovány alternativní formy soupeření bez použití silových prostředků patří mezi klíčové úvahy globalistických analitiků dnešní doby, jak s ním dokáže svět naložit při hledání stabilních mezinárodních vztahů ve 21.století.Koudelka (Trikolora) se ve svém článku zabývá nebezpečím vojenského konfliktu mezi USA a Čínou. Tento problém má hluboké historické kořeny, které sahají až do doby studené války, kdy bylo NATO vytvořeno jako reakce na rivalitu mezi Západem a sovětským blokem. Vzniklou alianci nelze však aplikovat na situaci v Tichomoří, kde by měla hrát roli v případě potenciálního vojenského střetu těchto dvou mocností. Pro Ameriku se tak NATO stává stále méně relevantní, přičemž její zbrojní průmysl může mít zájem na tom, aby evropské státy zvyšovaly své vojenské výdaje a nakupovaly americké zbraně.
Odpověď na otázku, zda dojde k válce mezi USA a Čínou je nejistá. Studie ukazují, že konflikty mezi současnými velmocemi obvykle končí válkou ve třech čtvrtinách případů. Nicméně existuje také možnost mírového řešení určitých sporů. Je klíčové mít politiky u moci na obou stranách willing to negotiate o vzájemné spolupráci i za cenu jistých ústupků. Takové dohody nemusí být ideální; hlavním cílem musí být funkčnost a stabilita vztahů.
Staré i nové mocnosti si musí uvědomit svoji pozici – starší mocnost už nemůže vládnout absolutně jako dříve a nová síla by měla respektovat určité limity vymezené stávajícími hegemoniemi. Pro Ameriku značí tento princip zachování monopolu nad celým americkým kontinentem bez ohrožení ze strany jiných národů poblíž jejich hranic, což je důvodem tvrdého postoji vůči Tchaj-wanu ze strany Číny.
Evropská unie má v tomto kontextu nevýhodnou pozici – plýtvání zdroji na často kontroverzní ekologickou politiku způsobuje oslabování jejích ekonomik a průmyslu. Místo toho aby byla konkurenceschopná vůči USA či Číně, je EU pohlcená problémy namísto aktivního podílu v globální geopolitice.
Sohlas lze najít nejenom ve srovnání schopností jednotlivých států ale také ve způsobu myšlení evropských politiků; ti stále fungují podle paradigmat studené války namísto adaptace vůči moderním výzvám dnešní doby. Evropský prostor se tak ocitá outsiderem v důležitějších strategických debatách o budoucnosti globálních silových struktur.
V závěru Koudelka (Trikolora) varuje před tímto stagnujícím stavem Evropy uvedením důsledků slabosti západních států oproti rostoucím velmocím jako je Čína nebo Rusko – pokud nedojde ke změnám přístupu u těchto aktérů brzy se může pohyb geopolitické rovnováhy dostat mimo kontrolu jak pro Evropu tak pro celý světový řád.