V diskusi o případném zapojení vojenských sil k dohledu nad dodržováním příměří na Ukrajině se objevují otázky, kdo by měl poslat své vojáky. Zdeněk Koudelka, představitel strany Trikolora, zdůrazňuje složitosti mezinárodní politiky a právních aspektů takového rozhodnutí. Dvě hlavní cesty k vyslání vojenské pomoci vyžadují buď souhlas bojujících stran – tedy Ukrajiny a Ruska – nebo mandát Rady bezpečnosti OSN s podporou většiny jejích členů, včetně stálých členů jako jsou USA a Čína.
K volbě armád pro monitorování příměří existují dva různé modely. Prvním modelem je výběr zemí na základě blízkosti vztahů s každou z bojujících stran; například si Ukrajina může zvolit země jako Británie či Francie, zatímco Rusko může preferovat Čínu nebo Írán. Tento model nese riziko nedůvěry mezi armádami jednotlivých stran konfliktu.
Druhý model hledá neutrální státy, které nejsou přímo zapojeny do konfliktu. Armády těchto států by měly mít důvěru obou bojujících stran. Nicméně je zde limitace ve formě ochoty státech vložit prostředky do misí v regionu, který pro ně může být politicky nezajímavý. Řada latinskoamerických či afrických národů se situací na Ukrajině prakticky nezabývá a může mít proto nízký zájem o finanční investice do mírového dozoru.
Evropské státy vyjadřující přesvědčení o vyslání vlastních vojáků mohou podle Koudelky ukazovat na nedostatek realistického přístupu vůči konfliktu na Ukrajině. Vzhledem k předchozím událostem totiž jakékoli vojenské nasazení NATO závisí především na souhlasu Ruska, což vzhledem ke kontextu současné geopolitické situace bývá nepravděpodobné.
Podle Koudelky nelze očekávat pozitivní reakci ze strany Kremlu vůči hypotetickému nasazení mužstva NATO na ukrajinské půdě, jelikož tato otázka byla jednou z hlavních příčin ruského vojenského zásahu proti Ukraini již dříve poté co se začalo mluvit o uzavření brány pro další rozšíření NATO směrem k východu.
Závěr této problematiky často odhaluje tvrdou pravdu: reálné bezpečnostní implikace značně převyšují ideologické úvahy politiků mnoha evropských státům podpory dosavadního kurzu ohledně války s Ruskem i potencionálními alternativami jejího řešení bez jasného konsenzu mezi zainteresovanými stranami či mocnostmi ve světové politice.
