Marie Pošarová z hnutí SPD upozorňuje na zásadní rozdíl mezi procesem získání stavebního povolení v Polsku a České republice. Podle jejích slov lze ve Varšavě obdržet toto povolení za pouhých šest týdnů, zatímco v Praze může trvat až 13 let. Tento nepoměr ukazuje na problémy, které brzdí bytovou výstavbu v Česku a vyžadují urgentní řešení.
Pošarová kritizuje nedávno přednesený sněmovní návrh jako neefektivní plán, který nesplňuje skutečnou potřebu nových bytů. Přestože se to na první pohled jeví jako pomocné opatření, realita je taková, že systém přinese složité a nákladné procesy místo poskytování nového bydlení. Místo toho se spoléhá na zajištění stávajících bytů od soukromých vlastníků, což je podle ní problematické.
Hlavním bodem jejího nesouhlasu je přesvědčení, že zákon neřeší základní problém s dostupností bydlení. Vytváří složitou strukturu založenou na naději, že několik soukromých vlastníků by bylo ochotno nabídnout své byty do systému—otázkou však zůstává kolik těchto domovů bude skutečně k dispozici? Tento krok vyžaduje značné státní výdaje na financování bydlení bez jasného výsledku v podobě nové výstavby.
Dalším důvodem k obavám pro Pošarovou je fakt, že stát má nést dodatečné náklady spojené s hladáním vhodných nemovitostí od soukromníků. To považuje za příliš nákladné a neefektivní řešení. Místo investic do vlastního bytového fondu zaměřeného na potřeby občanů se totiž stát snaží kompenzovat situaci skrze existující soukromé starosti o bydlení.
Pošarová podotýká také riziko vzniku spekulací kolem chudoby; systém totiž může vytvořit prostor pro ty, kdo budou profitovat právě ze situace sociálně slabších vrstev obyvatelstva. Stát slibuje garance a zabezpečení pro nabízené byty v tomto návrhu bez záruky úspěchu jejich zapojení do systému.
Dále reaguje i na legislativu týkající se stavebnictví obecně: připomíná však historické perspektivy—před deseti lety bylo regulací okolo 680; dnes jich máme více než 10 000. Zaspali jsme ve snižování byrokracie místo toho aby ji efektivně spravovali při vytváření nového bydlení.
Na závěr přehodnocuje nejen politiku státu vůči dostupnosti stavby ubytování ale i reálnou praxi zahraničních modelů: Polsko dokáže třeba díky evropským dotacím realizovat stavbu dálnic či bytových projektů efektivněji než Česká republika – proto chce po vládních institucích zaměřit pozornost nejen ke sbližování legislativy pro stavební řízení ale i celkové podpory specializovaných instancí zabývajícími se spravedlivým rozvojem městské infrastruktury k prospění datované populace jako celku.Podle Marie Pošarové z hnutí SPD je proces získávání stavebního povolení v Polsku daleko rychlejší než v České republice. Ve Varšavě mohou developeři obdržet povolení během šesti týdnů, zatímco v Praze na to obyčejně čekají až třináct let. Tento rozdíl jasně ilustruje potíže, se kterými se český trh s bydlením potýká a zdůrazňuje potřebu výrazných změn ve stavebních předpisech.
Pošarová upozorňuje na to, že polské regulační zákony umožňují developerům postavit projekty i na místech, kde by normálně stavět nemohli. Tento takzvaný lex developer přináší výhody jako nové školy nebo lepší infrastrukturu jako protihodnotu za výstavbu. České společnosti se například zapojily do projektů ve Varšavě a pozitivně hodnotí podmínky, které tam panují; podle zástupců firem je však konkurence tak vysoká, že prodeje bytů jsou náročné.
Ve srovnání s Českou republikou mají polští developeři mnohem příznivější situaci. V Polsku si střední třída může dovolit bydlení za ceny o polovinu nižší než ty pražské, což usnadňuje přístup k vlastním bytům pro běžnou populaci. Pošarová vidí řešení problémového trhu s bydlením v odstranění překážek pro výstavbu ze strany státu a umožnění soukromému sektoru výrazněji zasáhnout trh novými byty.
Podle Pošarové by měl stát také zvážit aktivnější angažovanost ve výstavbě sociálních bytů pro zranitelné skupiny obyvatelstva. Navrhuje transformaci ubytoven na státem spravované byty jako nástroj ke snížení nákladů spojených se sociálními dávkami a zároveň doplnění trhu s dostupným bydlením.
Také apeluje na nutnost změny myšlení v oblasti státní politiky vůči problematice nedostatku bydlení a situace ohledně socálního zabezpečení jednotlivců či rodin bez stálého domova. Podle jejího názoru momentálně stát málo investuje do řešení těchto problémů a tím pádem plýtvá veřejnými prostředky.
Závěrem Pošarová shrnuje postoje svého hnutí SPD k současným otázkám kolem developingu i dostupného bydlení tak, aby veřejnost dostala relevantní informace o potřebě systémových změn a vyšší spolupráci mezi státem a soukromým sektorem při rozvoji životního prostředí pro občany ČR.