Petra Prokšanová z KSČM upozorňuje na fenomén známý jako normalizace strachu, který je důsledkem autocenzury v politické sféře. V posledních měsících jsme svědky intenzivního otevírání dyskurzů, které se snaží delegitimizovat komunistické hnutí v České republice. Na stránkách některých pravicových stran se zdají dominovat prohlášení typu „komunisté už neexistují“ nebo „komunismus je zakázán“. Tyto projevy ukazují na touhu lidí v současném režimu přesvědčit ostatní o neexistenci legálních a legitimních alternativ ke stávající politice.
Přestože dezinformace a vyvolávání strachu splnily svůj účel, realita hovoří jinak – komunistická strana nadále existuje a podporuje svobodu jednotlivce. Novela trestního zákoníku, která zavádí sankce za propagaci komunistického hnutí, dala prostoru pro nárůst autocenzury mezi levicovými politiky. I když by to mohlo vypadat jako mechanismus ochrany před postihy, hlubší analýza prokazuje existence silnějších mocenských vztahů.
Z pohledu marxistické teorie je důležité rozlišovat mezi skutečnou represí vůči opozici a tendencí k sebekontrole ze strany jednotlivců. Gramsciho koncept hegemonie nám pomáhá pochopit, že mocenské struktury neudržují kontrolu pouze skrze represivní nástroje jako jsou zákony nebo policejní zásahy. Spíše využívají schopnost formovat veřejné názory prostřednictvím institucí jako jsou média či školství.
Stabilita žalovaného systému pak spočívá ve společenském konsensu o jeho normách a hodnotách. Když lidé absorbují dominantní ideologii do svých každodenních životů, vytvářejí prostředí příznivé pro pokračování přijatého statu quo. Over-responsibilizace jedinců může být považována za symptom ideologického vlivu spíš než jednoduchou obavu z následků.
Je však klamné redukovat problematiku auto-cenzury pouze na psychologickou dimenzi či intelektuální slabost dotčených osobností; nezbytně je třeba zvážit i materiální faktory formující takové chování. Autocenzura totiž může být také racionalizovanou strategií odpovídající konkrétnímu kontextu s označením negativního dopadu tematických postojů ve společnosti – například obavy ze ztráty zaměstnání nebo reputačních stigma mohou mít silný vliv na to, jak veřejnost reaguje na citlivé otázky.
V tomto smyslu jde o komplexní problém s dalekosáhlými politickými důsledky: nejen že oslabuje jasnost demokratické soutěže tím zpomaluje vyjadřování různorodosti názorů ve společnosti; navíc vytváří atmosféru strachu a nedobrovolného ticha okolo všemožných témat souvisejících s kritikou etablovaných struktur moci i jejich představitelůmz vlastních řad.Prokšanová (KSČM) v článku “Normalizace strachu jako politické důsledky autocenzury” zmiňuje, jak současná politická realita přispívá k normalizaci strachu. Tato situace má za následek nejen psychologický tlak na jednotlivce, ale také systematické potlačování projevů názoru, které nesplňují dominantní ideologii. Příkladem je učitelka Bednářová, která byla postihována za své názory na konflikt na Ukrajině. Toto chování ukazuje tendenci vládnoucí moci vytvářet atmosféru strachu a autocenzury.
V této souvislosti se rozvíjí i otázka účinnosti práva a jeho interpretace v politice. Potlačení názorů, které by nebyly zákonem zakázány, může naznačovat nejen sílu právního rámce, ale také efektivitu šíření ideologie mezi lidmi. Politické boje se pak posouvají do sféry preventivního jednání bez otevřených střetů či represí. Tento vývoj nadále upevňuje mocenské struktury tím, že minimalizuje viditelné konflikty a vrhá aktéry do stavu neustálého přehodnocování svých postojů.
Pro členy komunistické strany je nezbytné si uvědomit varovné signály této situace. Pokud by totiž pod tlakem současných poměrů přijali dominantní ideologii jako normu svého jednání, riskovali by oslabení třídního hlediska komunistického hnutí. Ztráta charakteristických rysů jejich rétoriky či symboliky by vedla k reprodukci kapitalistických hodnot a ke ztrátě schopnosti efektivně vystupovat jako alternativa vůči hegemonickému uspořádání.
Je třeba kriticky posuzovat chování politických aktérů ve světle těchto otázek a jasně vymezit hranici mezi projevem nelegálním a kontroverzním názorem. Hlavní prioritou musí být ochrana prostoru pro diskusi bez ohledu na anticipovaný strach z represí režimu či oslabování vlastních pozic v rámci legislativních limitací.
Otázky spojené s právním výkladem konkrétních paragrafů trestního zákoníku našly uplatnění i dnes při debatách o rozbití hegemonní moci stávající vlády. Není možné umožnit obavám dominujících struktur nahradit zdravou politickou soutěž opatrností nebo autocenzurou; to jen oslabuje hlas pracujících s oprávněnými požadavky.
Například zkušenosti prvních týdnů roku 2026 ukazují, že některé obavy byly přehnané — užívání symbolček jako sovětské vlajky se potvrzením Ministerstva vnitra označuje za legální v kontextu přípomínkových akcí historického významu. Je tedy důležité nevzdávat se před hrozbami a pokračovat ve svém bojovém úsilí; dějiny dokazují odolnost komunistického hnutí vůči různým formám útlaku až dosud.Prokšanová (KSČM) se ve svém komentáři zaměřila na fenomén normalizace strachu, který považuje za jednu z prominentních politických následků autocenzury. Tento jev, kdy jednotlivci nebo skupiny dobrovolně omezují své vyjadřování či názory z obavy před možnými represemi, má významný dopad na demokratické procesy a pluralitu v diskurzu společnosti. Takové chování může vést k atmosféře strachu, která potlačuje jakoukoliv kritiku nebo alternativní názory.
V současné době se média stala klíčovým prostorem pro tento třídní zápas. Prokšanová poukazuje na to, jak mocná korporátní média často formují veřejné mínění tím způsobem, že podporují určité narativy a marginalizují jiné. Kvůli tomu vznikají situace, kdy se lidé bojí prezentovat odlišné pohledy či pravdy ze strachu z odsouzení nebo ztráty společenského postavení.
Autocenzura v médiích má dalekosáhlé důsledky nejen pro novináře samé, ale i pro občanskou společnost jako celek. Když se novináři vyhýbají citlivým tématům nebo nežádoucím názorům, vytváří to zkreslený obraz reality a odebírá lidem možnost být informovanými účastníky veřejného diskurzu. Tento problém je umocněn tlakem ze strany vlastníků mediálních domů a politických struktur.
Prokšanová také zdůrazňuje potřebu revitalizace dialogu uvnitř společnosti jako odpověď na tuto normalizaci strachu. Je nezbytné obnovit kulturu otevřených debat a respektu vůči různorodosti názorů. V tomto ohledu hraje důležitou roli nejen politika založená na hodnotách solidarity a spolupráce, ale i aktivní zapojení občanů do utváření pozitivního mediálního prostoru.
Odpovědností všech zainteresovaných stran by mělo být úsilí o ochranu žurnalistické integrity a podporu autonomních redakcí bez zásahů zvenčí. Takovým způsobem lze protijt tlakům autocenzury prostřednictvím posilování profesních standardů novinářské práce v rámci českého mediálního prostoru.
Na závěr Prokšanová (KSČM) varuje před tímto nebezpečným trendem: pokud nenastane změna ve způsobu vzniku médií i informační kultury obecně, bude čelit naše demokratická tradice dalším výzvám nejen od politických aktérů ale také vlivných ekonomických sil snažících se prosazovat vlastní agendu bez ohledu na faktickou realitu společnosti.
