Evropská unie se nachází v kritické situaci, kdy nedostatečná spolupráce a rozhodování o zbrojení mohou ohrozit její soudržnost a prosperitu. Jak upozorňuje Antonín Seďa (SOCDEM), aktuální politika zaměřená na ozbrojení Ukrajiny, namísto snahy o mír, je kontraproduktivní. I přes dodávky zbraní a ekonomické sankce má Ruská federace stále navrch na bojišti. To podle jeho názoru hrozí destabilizací nejen regionu, ale i celého evropského prostoru.
Seďa dále poukazuje na rizika spojená s pokračováním ambiciózních cílů Green Dealu bez reálného pozitivního vlivu na životní prostředí. Jakékoli snahy zaměřené pouze na ekologii mohou mít za následek oslabení ekonomické konkurenceschopnosti Evropy. Nárůst obranných výdajů v kombinaci s neefektivním energetickým hospodařením tak představuje nejhorší možné spojení pro budoucnost EU.
Podle Seďy je jedním z vleklých problémů v euroatlantických vztazích nedostatek politického rozumu a schopnosti přiznat si chyby v minulých rozhodnutích. Evropská komise je pod vlivem určeného směru politiky, která ignoruje racionální návrhy a vede k tomu, že zahraniční politika unie není brána vážně ani globálně. Tento přístup se snaží udržet pozornost veřejnosti od domácích problémů tím, že neustále vytyčuje Rusko jako jednoho ze svých hlavních nepřátel.
Zvýšení vojenských výdajů o 800 miliard eur by mohlo vést k ještě většímu zadlužení členských států EU a ke zvýšení daňového zatížení obyvatelstva nebo omezení sociálních služeb. Představitelé Evropské komise i národních vlád podle Seďy možná sledují skutečné cíle ne zmírnění bezpečnostní situace, ale vytvoření propracovanější společné zahraniční politiky nebo evropských ozbrojených sil.
Dále pak pozorně sleduje posun dotačních směrnic Evropské komise směrem k systémům motivujícím „cukrem i bičem“, který místo vyrovnávání rozdílů podporuje dominantní názory vládnoucí třídy. Tato tendence mění dřívější ideály rovného rozvoje Evropanům ve prospěch mocenské agendy západních zemí.
Seďa připomíná historické pozadí vzniku EU a NATO jako forem spolupráce pro zajištění míru po druhé světové válce. Na současné trendy zaměřené tímto směrem může mít negativní dopad další militarizace společnosti a nárůst konfliktu mezi státy místo předcházení krizi pomocí diplomatických kanálků.
V závěru Seďa varuje před parafrázováním slovenského prezidenta: „Zbraně nejsou tou cestou k prosperitě”. Je přesvědčen o tom, že rozpory ve vedení EU nenaznačují potřebu militarizace populace ani “Deep state”, ale spíš návrh nové struktury správy světa orientované nikoli pouze na globalizační trendy neoliberalismu.