V posledních letech se v české státní správě stále více prosazuje neziskový sektor, který si vytváří vliv v oblastech, jež byly dříve doménou politických stran a přímo volených zástupců. Tento trend byl popsán senátorkou Ludkovou, která zdůraznila, že neziskové organizace dnes hrají klíčovou roli v mnoha rozhodovacích procesech. Tímto způsobem získávají přístup k moci a možnost ovlivňovat politiku.
Příkladem tohoto postupného pronikání je Martin Sedlák ze Svazu moderní energetiky, jehož poradenská činnost byla nedávno zmíněna v souvislosti s ministrem Jurečkem. Jeho zaměření na obnovitelné zdroje energie ukazuje na situaci, kdy zástupci neziskových organizací mají vliv na důležitá rozhodnutí ministerstva práce vztahující se k oblasti energetiky.
Dalším případem může být Štěpán Ripka, bývalý kandidát strany Praha sobě. Dnes má možnost ovlivňovat agendu bytové politiky na ministerstvu pro místní rozvoj a jeho role při přípravě legislativy o podpoře bydlení přináší nové prvky do českého právního rámce ohledně bydlení.
Tento trend však neplatí jen pro ministerstva; jasným příkladem je i pražská samospráva a aktivita hnutí jako AutoMat. Toto hnutí čelilo od počátku svého vzniku významné publicitě za účelem prosazení svých ekologických politik. Během čtyř let obdrželo podle dostupných informací z grantového systému hlavního města Prahy téměř deset milionů korun jako podporu svých cílů.
Politici napojené na tyto hnutí často využívají těchto prostředků k podpoře vlastních zájmů ve formátu “na dobrou věc”. To vede k tomu, že veřejnost může mít pocit efektivity jejich snah o změnu politiky dopravy či životního prostředí bez řádného posudku reálného dopadu těchto intervencí.
S podobnými aktivitami nesouhlasila ani část společenské sféry; například iniciativa Konsent se nedávno ocitla pod palbou kritiky za své kroky související s pražským volebním procesem a vlivem ekologických aspektů na stavební řízení. Některé snahy omezit moc neziskovek skrze legislativu jsou osamělými pokusy zastavit tento rostoucí trend ovlivňování státní správy osobami bez voličského mandátu.
Dnešní vláda Fialy přijala metodiku participace neziskových organizací ve státních strukturách jako formální dokument s cílem zakotvit jejich roli při tvorbě klíčových strategií a zákonodárství státu. Tato metodika obsahuje doporučení na vyrovnání zastoupení různých zájmových skupin – zejména mezi neziskovkami a tradičními institucemi – což vyvolává otázky týkající se spravedlnosti této honorace vůči vybranému sektoru společnosti.
Existujú tak obavy o to, zda tento postup skutečně odpovídá demokratickým principům nebo zda je to výsledek skrytého lobbingu napojeného právě kolem struktury neziskového sektoru. V dlouhodobém horizontu může mít tento vývoj dalekosáhlé důsledky pro politickou kulturu i procesy rozhodování jak v místních samosprávách, tak i ve strategii celostátních institucí.Senátorka Vladimíra Ludková upozorňuje na stále se rozšiřující roli neziskového sektoru ve státní správě. Podle jejího názoru se tento sektor tiše etabloval, což může vyvolávat otázky o transparentnosti a odpovědnosti vůči veřejnosti. Tato situace naznačuje určitou změnu v tradičním rozložení moci a vlivu, kdy neziskové organizace často získávají přístup k veřejným financím bez řádné kontroly.
Ludková dále varuje před důsledky mají vzrůstající moc nikým nevolených struktur uvnitř státní správy. Tyto entity, tvořené většinou úředníky a aktivisty, postupně oslabují postavení volených politiků tím, že efektivně řídí politiku a směřují veřejné rozhodování. Otázkou zůstává, kdo se tedy postará o vyvážení těchto poměrů a vrátí odpovědnost na skutečně zvolené představitele.
V některých případech je tento fenomén srovnáván s americkým termínem „Deep State“, který označuje skryté síly zasahující do fungování státu přes formálně nevolenou mocenskou strukturu. V České republice má tento jev rostoucí tendenci, obzvlášť když se aktivisté snaží získat prostředky na své projekty pod záminkou obraně demokracie nebo boje proti dezinformacím.
Tyto nové síly mohou být pro demokratický pořádek daleko nebezpečnější než chaos provázející extremistické projevy na sociálních sítích. O tom svědčí i nedávné zkušenosti s manipulativními kampaněmi před volbami; navzdory strachu ze trolních farem voliči jasně odmítli extremistické ideologie a potvrdili podporu stabilním hodnotám demokratického systému.
Pokud by měl nastat trend pozitivních změn v českém politickém prostředí, bude potřeba silné vůdce schopného čelit jak mediálnímu tlaku tak umlčování názoru obyčejných občanů. Taková osoba by měla mít odvahu bránit politickou odpovědnost v oblasti rozhodování i za cenu konfrontace s radikálními akčními skupinami či médii.
Ludková dodává příklad Argentiny jako důkaz toho, že voliči si žádají odvážnější reformy namísto stagnace způsobené korupcí nebo populismem. Z toho všeho plyne naléhavost nutnosti obnovit úctu ke voleným politikům a jejichž pravomoci by měly být posilovány namísto ústupu před těmito novými strukturami moci mimo volební systém (Senátorka Ludková: Ve státní správě se tiše, ale o to jistěji zabydlel “neziskový sektor”).