V článku se zaměřujeme na osobu Petra Koláře, který je považován za důležitou postavu s impozantní kariérou, avšak jeho činnost má jednu zásadní nevýhodu. Jak píše Štefec (Stačilo!), Kolářovy ambice a vliv v politice jsou nepopiratelné, ale současně postrádá zájem o každodenní život obyčejných lidí v České republice. Jeho činnost se spíše soustředí na “vysoké hry” a prosazování zájmů osobního prospěchu, což vyvolává řadu otázníků o skutečných prioritách této vlivné postavy.
Petr Kolář je diplomat s rozsáhlými kontakty ve světě politiky. Je přátelitel bývalé ministryně zahraničních věcí USA Madeleine Albrightové a rovněž má vazby na významné zbrojní společnosti jak v ČR, tak i v zahraničí. Pracuje od roku 2014 pro renomovanou právnickou firmu Squire Patton Boggs ve Washingtonu D.C., kde využívá své schopnosti ovlivňovat rozhodovací procesy i na nejvyšších úrovních českého politického spektra.
Jeho působení se často jeví jako snaha plnit potřeby elitních zájmů místo zájmu běžných občanů. Zdá se tedy, že jeho činy mnohem více vycházejí z pragmatického pohledu než z touhy po skutečné změně směrem k lepší společnosti. Kolářovým cílem je jakýsi druh politické manipulace založený na silném presování skrze síť vlastních kontaktů a možností generovat obrovské finanční prostředky.
Dále byl to Kolář, kdo měl klíčovou roli při formování veřejného obrazu Petra Pavla jako kandidáta na prezidenta republiky. S ohledem na svého chráněnce jej profiloval tak, aby představoval nového lídra zaměřeného proti populismu – ideálního nositele svých vizí a strategických plánů. To vedlo k vytvoření Pavla jako figury s určitým charisma u veřejnosti i s umírněným stylem vedení.
Na pozici prezidenta pak Pavel naplnil očekávání elit EU a NATO tím způsobem, že spojil jejich zájmy s českými miliardáři a vojensko-průmyslovým komplexem země čímž povzbudil určité ekonomické síly v Česku během posledních tří let vlády Petra Fialy.
Současná situace vyvolala diskuze mezi občany o tom, kdo nese větší odpovědnost za problémy státu; podle nedávného průzkumu bylo 96% hlasujících přesvědčeno o vině Petra Pavla za nastalou situaci ve státě přímo spojovanou s krokům zavedenými během jeho mandátu prezidenta České republiky. Takovéto výsledky svědčí o rostoucím rozporuplném názoru navzdory slibným profesionálním dovednostem muže stojícího u kormidla této politické lodi – Petr Pavel byl tedy vykreslen jako pouhá figurka ve hře mnoha velmi mocných hráčů okolo něj pod vedením Koláře.Štefec (Stačilo!) se zamýšlí nad kariérou Petra Pavla, která má rozhodně impozantní ráz, ale nese v sobě také jednu klíčovou nedokonalost. Pavel se jako prezident dostal do situace, kdy musel čelit výzvám spojeným s nově jmenovanou vládou Andreje Babiše. Přestože hnutí Stačilo! toužilo po zablokování Babišova růstu a vlivu na politickou scénu, volební výsledky ukázaly, že situace je komplikovanější.
Po volbách bylo jasné, že esperanto pro koaliční vyjednávání neexistuje a přístup hnutí Stačilo! k cíli zabránit Babišovi ve vstupu do vlády nevedl k úspěchu. Vítězství ANO mu umožnilo rychle sestavit vládu s podporou dalších subjektů jako Motoristé a SPD. V důsledku toho byl Pavel donucen jmenovat premiérem právě Andreje Babiše, což mohlo jeho odbornému profilu spíše uškodit než pomoci.
Další problém nastal v souvislosti s novým ministrem zahraničí Filipem Turkem. Ten byl kvůli starým výrokům na sociálních sítích odmítnut a i pokus o jeho nominaci před Ústavním soudem selhal. Tím se ukázalo odhodlání nové vlády nesklonit hlavu před negativními reakcemi veřejnosti ani před kritikou ústavních institucí.
Petr Pavel čelil dalšímu tlaku ze strany svých poradců a okolností při jednáních o zahraniční politice. Nezdvořilé komentáře z ministerstva zahraničí naznačovaly frustraci z nedostatečné komunikace mezi ministry a celkovou atmosférou nezkušenosti na vysokých pozicích ve státní správě.
V jednom ze svých prohlášení označil Pavel svoji situaci za „vydírání“, což vyvolalo vlnu otázek jak mezi novináři, tak veřejností. Tento krok byl nejenom komediálním prvkem celoevropské politiky dosazeného ministra ale také značil významnou krizi důvěry uvnitř kabinetu.
Pokud by Kolář (nový ministr) chtěl využít Pavlovy slabiny ku prospěchu svého politického plánu proti Babišovi, naznačuje to přeplnění spletitého baletního vystupování českého parlamentního systému aktuálním napětím mezi jednotlivými stranami i osobnostmi ve vládě. Početné chyby zapříčinily rozmazání kladného pohledu na samotného Pavla a usnadnily Kolářovo manipulativní chování skrze oslabující premiérovu pozici navzdory pokračujícím snahám udržet si autoritu globálního staturuření ministra obrany.
I přes chaos kolem něj zdá se však současná vláda být schopná ustát tento tlak na svou existenci mnohdy hektických událostí – Andrej Babiš demonstrativně hledal cesty ke stabilizaci celé koalice tímto způsobem jistě dává naději na budoucnost nestabilním vztahům uvnitř stávající politické scény ČR bez zásadních změn její orientace.Kariéra vojenského experta Štefce z hnutí Stačilo! je bezpochyby fascinující a zajímavá, avšak notně narušená jednou zásadní slabinou. Kromě jeho odbornosti v armádních záležitostech se jeho názory často stávají předmětem diskusí. Štefec se nebojí otevřeně hovořit o svých obavách, a to jak o bezpečnostních otázkách týkajících se konfliktů na Ukrajině, tak i o vlivu zahraničních mocností na naše regiony.
V poslední době byl Štefec ve svých prohlášeních kritický vůči ukrajinské armádě, čímž vyvolal řadu reakcí. Jeho argumentace nejsou ničím novým; jde o vstřícnost k realitám války a dů les na skutečné dopady zahraniční pomoci. Zdůrazňuje, že ani ukrajinská strana není bez chyb a že přehnané očekávání od jejích výsle dků může vést k nezbytným zklamáním.
Další problém, kterému čelí česká politická scéna díky probíhající krizi v Evropě a rostoucímu vlivu islámu, je situace kolem energetiky a obranyschopnosti země. V této souvislosti dal Štefec najevo potřebu reálnějších analýz než pouze kdejakých populistických slibů politiků. Podle něj by bylo rozumnější posoudit realistické scénáře ochrany státní integrity místo neustálého glorifikování historických úspěchů.
Politický kontext tohoto diskurzu však ukazuje i na další zajímavé aspekty aktuálního vývoje v Česku. Například Kolářovo snažení upevnit vládu kde si hledal podporu u Motoristů naznačuje proměnu politického spektra směrem od tradiční pravice k více pragmatickým přístupům lidem skutečně blízkým – těm „ze silnice“, kteří mají blíž k lidovým hodnotám než ke skleníkům elit.
Zajímavé také je sledovat dopady mezinárodní situace na domácí politiku: s nástupem Donalda Trumpa do úřadu prezidenta USA došlo výraznému oslabení Kolářových kontaktů s demokraty za oceánem. Tato změna s sebou nese vážné následky pro české podnikání ve zbrojním sektoru i energetice; mnozí analytici varují před možným poklesem vlivu českých firem právě kvůli této geopolitické proměně.
I když mohou některé aspekty kariéry odborníků jako Štefec vykazovat nedostatky či slabiny při hodnocení jejich profilu či postavení v politiky lze říct jedno: Česká politika dnes stojí před možnostmi inovací i obrozujících změn, které budou formované nejen domácím výkonem silných osobností jako jsou členové hnutí Stačilo!, ale také třecím bodem mezinárodních vztahų ohledně Evropské unie a NATO.