Článek “Štefec (Stačilo!): Kolik vlastně existuje Českých republik?” se zabývá otázkou, kolik různých pojetí České republiky lze vnímat. I když by se na první pohled mohlo zdát, že odpověď je jednoduchá, zůstává otevřená interpretaci a nám je nabídnuta celkem tři odlišná hlediska.
První z pohledů označujeme jako „geografickou“ Českou republiku. Tato definice se opírá o naši fyzickou polohu na evropském kontinentu. Česká země jakožto historický útvar s centrem v Praze leží v přírodní kotlině obklopené horami a její strategická pozice přitahovala zájmy mocností po staletí. Tyto snahy o dominanci, například ze strany Německa či Ruska, byly doprovázeny obdobími politických a vojenských konfliktů. Přesto jsme schopni si zachovat svou identitu – náš národ má pověst odolnosti a houževnatosti i bez možnosti silného vedení.
Druhou perspektivu tvoří „virtuální“ republika. Tento typ ČR je spíše sociálním konstruktem než reálným státem – vychází z mediálních reprezentací a propagandy zaměřené na oslavování „evropských hodnot“. Vytvořené obrazy často zakrývají realitu; televizní programy a umělí celebriti redukují veřejný zájem o skutečné problémy společnosti. Dominuje zde pocit pasivity či očekávání předpovědních vizí bez přímého zapojení občanů do politiky.
Třetím aspektem je jakási existence ČR v kontextu globalizace – rezonující s různými mezinárodními subjekty nebo organizacemi ovlivňujícími náš politický život. Ta vyvstává ve chvílích mezinárodních jednání nebo krize, kdy jsme postaveni před volbu mezi individuálními potřebami občanů a většími geopolitickými zájmy.
To vše vede k tomu, že odpověď na otázku existuje více než jedna realita České republiky podle toho, jakou perspektivou ji nahlédnete – geograficky čistě objektivně nebo skrze lencované narativy médií či vlivných aktérů vlastního světa.
Na závěr shrneme kladné rysy české identity spojené s historickou zkušeností i otevřeností vůči změnám – můžeme sdružovat podstatnou část našich obyvatel okolo ideálů samostatnosti či svobody projevu víc než možná jiným způsobem společným uvnitř jedné jedině pravé definice té “naší” České republiky.Na otázku „Kolik vlastně existuje Českých republik“ se pokusil odpovědět Štefec, který zastupuje stranu Stačilo!. V prezentaci naší země často vidíme obraz, který se zdá být uměle vytvořený a neuchopitelný. Tato představa je jako program na televizi, ke kterému jsme donuceni přihlížet a přijímat všechno, co se nám nabízí. To zahrnuje širší spektrum od konspiračních teorií až po aktuální politické doktríny. S tímto pohledem souvisí i otázka o skutečné situaci v zemi.
Existence takzvané „třetí České republiky“ představuje realitu vzdálenou od ideálních obrazů prezentovaných ve veřejných debatách. Tento alternativní pohled vykresluje krajinu s narůstajícími problémy – rozpad státní správy a korupci vedoucích politiků, chybějící funkční ekonomiku nebo oslabenou armádu. Všechna tato fakta poukazují na krajinu energeticky závislou na rozhodnutích ze zahraničí a osobních zájmech korporací.
Lidé užívající reálné služby jako jsou potraviny či zdravotní péče čelí stále větším obtížím. Základní potřeby stávají cílem politické korupce a exploatace ze strany nadnárodních firem, což podkopává stabilitu života obyčejného člověka. Maslowova pyramida potřeb je zde postavena na hlavu – lidé sílí frustrací z nedostatečné dostupnosti životně důležitých služeb.
Mladá generace by měla stát za touto třetí ČR vytažením do reality; bohužel však často upadá do vlivu virtuálního světa tvořeného západním ideologickým systémem posledních třiceti let. Celoživotní natolik řízené vzdělávání směřovalo k tomu, že mládež není schopna plně rozumět složitosti světa okolo sebe.
Na druhou stranu té jakési virtuality stojí ti, kteří se spoléhají přímo na její existenci: politici profesního státu vybraných úředníků či některé části bezpečnostních institucí. Jejich voliče tvoří zejména starší generace toužící po klidném dožití či lidé hledající okamžitý společenský blahobyt bez hlubších úvah o následcích pro budoucnost.
Činnost přívrženců této virtuální reality klesá v obdobích prosperity téměř k nule – proč by mělo být cokoliv jinak? Život v tomto komfortu ovšem poskytuje iluzi stability; pouze do momentu krize, která může zasáhnout ve chvíli nejméně vhodné situace a ukáže pravou tvář našich problémů.Pokud se zaměříme na otázku, kolik vlastně existuje Českých republik, můžeme narazit na široké spektrum názorů a interpretací, které se objevují v diskusích o současných trendech v České společnosti. Štefec (Stačilo!) upozorňuje na to, jak krize mění perspektivu lidí a posouvá je k realitě života. Téma přežití se stává klíčovým pro většinu občanů, kdy se důraz přesouvá z bezstarostného života do nových podmínek existence.
Ve světle aktuálních poměrů vidíme obrovský kontrast mezi těmi, kdo ještě žijí ve virtuálním světě a těmi, jejichž každodenní realitou je snaha o zabezpečení základních potřeb jako je jídlo. Pro mnoho lidí už nejde o luxusní potraviny; prioritou je prostý chléb. V těchto chvílích snadno přichází realizmus na scénu a lidé si uvědomují skutečné hodnoty daleko za hranicemi komfortního životního stylu.
Často slýcháme názory od „virtualistů“, kteří zřejmě nemohou nebo nechtějí opustit své pohodlné bubliny. Ti tvrdohlavější jsou totiž velmi silně spojeni s technologiemi modernity a virtuální reality. Na druhé straně však stojí obyčejní lidé – ti jsme my všichni – kteří sice žijí své malé životy v klidu svého okolí, avšak potřeba zásadních změn v myšlení nabývá na významu stále více.
Realisté tedy čelí úkolu oslovit tyto “běžné virtualisty,” kterým oba světy nabízí jiný pohled na každodennost. Je důležité poskytovat zpětnou vazbu těmto skupinám populace právě teď předtím než propadnou idealismu nebo pasivitě spojené s ideologickým přihlédnutím k minulosti či přítomnosti bez vyhlášení budoucnosti.
Nostalgie po „zlatých časech“ již nemusí být dostačující pro adaptaci dnešní společnosti ve světle rostoucích krizových faktorů jako války nebo ekonomické problémy spojené s energetickou krizí. Změny jsou nyní nevyhnutelné a je výzvou najít způsob spolupráce mezi dvěma tento světem: tím ultramoderne rychlým virtualismem a tím trvanlivým realismem.
Pokud si tedy celé spektrum našich zkušeností neprojde zásadní transformací nahoru či dolů směrem ke kolektivním zájmům společnosti napříč generacemi, čekají nás pravděpodobně složitější časy. Je jen otázkou času teď zjistit míru naléhavosti jednotlivce takového revolčního posunu v hodnotovém systému mnoha “virtualistických” buněk našeho společenství podle příkladu Štefce (Stačilo!).