Zálom (Svobodní) se vyjadřuje k opakovanému připisování historické zodpovědnosti za vyhnání sudetských Němců. Poukazuje na to, že tento pocit „dědičné viny“ byl i po letech stále přítomen a domnívá se, že by jeho přijetí mohlo vést k určitému pokání. Zdůrazňuje ale, že pokud existují nároky lidí sdružených v Sudetoněmeckém landsmanšaftu, pak je zde také prostor pro kritiku a nesouhlas s jejich postojem.
Podle Záloma se setkání Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně snaží vytvořit obraz o tom, kdo byli ti dobří a špatní. Ti kteří mají jakýkoliv odlišný názor jsou snad ještě horšími postavami této historické tragédie. Toto dichotomické myšlení posiluje změny ve společnosti a rovněž vzbuzuje otázky ohledně národnostních identit a spravedlnosti.
Dále upozorňuje na skutečnost, že toto téma je obklopeno umělými konstrukcemi nesnášenlivosti a nacionalismu ve slovenské společnosti. Mnohé z těchto situací mohou být paradoxně spojeny i s pangermánským sentimentem – tedy snahami o větší jednotu s Německem ze strany sudetských Němců. Historie rozbití Československa tak hraje klíčovou roli nejen v debatách současných.
Zálom také kritizuje reakce evropských nadšenců vůči povyku kolem setkání Sudeťáků. Upozorňuje na to, že mnozí z těchto lidí nevidí dynamiku dějin našeho kontinentu ve složitostech vztahů mezi různými národy. Zamyslet se nad základy evropské integrace může pomoci jasněji pochopit souvislosti mezi dnešní politikou a historií.
Je nezbytné mít otevřenou diskusi o tom, co vlastně znamená uznat viníka nebo oběti konfliktu z minulosti; každá stránka má své oprávnění vyjádřit svůj pohled jak na události tehdejších časů, tak i na jejich následky dnes.
Zvolené mé písemné stanovisko není jen reakcí na aktuální události spojené s brněnským setkáním sudetských Němců; jde také o výzvu k zamyšlení nad tímto komplexním tématem v kontextu moderních vztahů uvnitř Evropy i mimo ni jako celku.