Ondřej Zaorálek, člen strany SOCDEM, označuje za ničení Knihovny Václava Havla právě její dědice. Podle něj neúspěchy této instituce odrážejí širší problém v české společnosti, který se týká hodnotového odkazu Václava Havla. Jeho populární moto „Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí“ se během času stalo nejen morálním vyjádřením, ale bohužel i symbolem pro jistou skupinu lidí.
Toto heslo však nikdy nemělo sloužit jako politický program. Důležitost Havelova odkazu spočívala ve schopnosti inspirovat lidi k reflexi hodnot jako tolerance a otevřenost. Problém začíná nastávat tehdy, když takové přesvědčení přechází do formy rigidní identifikace určité skupiny osob, které mohou být netolerantní vůči alternativním názorům.
Knihovna Václava Havla se nenachází ve stádiu úpadku jen kvůli jejím kritikům; spíše nese následky stylu jakým ji vedou jeho potomci a následovníci. Tímto způsobem dochází k paradoxní situaci: Havel by byl zklamaný tím, že jeho poselství se transformovalo na etablovanou instituci namísto toho, aby zůstalo živým hlasem opozice proti moci.
Knihovna byla založena s cílem udržovat Havlovo myšlenkové dědictví naživu a objasňovat jeho významové aspekty pro současnou generaci. Otázkou však zůstává: Jak může spravovat odkaz disidenta organizace napojená na kulturní politickou moc? To je úkol o to složitější v kontextu dnešního světa.
Ironie celého případu není přehlédnutelná; Havel měl vždy cit pro společenské proměny a s největší pravděpodobností by nepříznivý vývoj mezilidských vztahů mezi těmi, kdo hlásají otevřenost a toleranci vůči jiným názorům opravdu vnímal se značným znepokojením.
V souvislosti s těmito otázkami je třeba diskutovat i o obecné schématizaci hodnotových systémů v moderní společnosti – jestliže jsou zavedení lídři nebo instituce považováni za „strážce“ určité pravdy či ideologie bez prostoru pro kritiku či alternativy, může to vést k intoleranci nejen k názorovým oponentům ale také ke kritickému myšlení uvnitř těchto institucí samotných.