
Petr Lachnit, politik za hnutí ANO, se ve svém veřejném vystoupení dotýká tématu vztahu mezi politikou a politikařením. Na jeho názorové úvahy lze nalézt vážné důsledky pro to, jak by měla politika vypadat a jaké hodnoty by měla postrádat. Upozorňuje na to, že tvrdé a nekompromisní postoje mohou vést k marginalizaci strany v politickém prostoru. Politika jako umění možné vyžaduje flexibilitu a ochotu k dialogu.
Lachnit se ptá na dilema mezi trváním na vlastních principech versus schopností vytvářet koalice s různorodými politickými subjekty. Vysvětluje, že striktní adherence k individuálnímu pohledu může opět znamenat ztrátu možnosti ovlivňovat rozhodovací procesy. Přesto nesmí být zapomínáno na základní principy — oportunismus bez názorového ukotvení je stejně problematický jako rigidní postoje.
Ve světě politiky není jednoduché odlišit zásadový přístup od oportunismu; obě cesty mají své klady i zápory. V rozvinutých demokratických systémech je běžné vidět koalice složené z různých stran s rozdílnými programovými body, kde dochází k dohodě prostřednictvím nalezení společného základu pro spolupráci.
Pokud některá strana nepřijme účast v takto vytvořené koalici kvůli neshodám ohledně svých principů, riskuje tím nejen ztrátu vlivu ale i možnost realizace svých myšlenek alespoň částečně ve prospěch občanů. Avšak podmínka účasti za cenu vzdání se zásad může být varovným signálem o morální integritě jednotlivých stran.
Lachnit ujišťuje o důležitosti zaměřit se více na dobro společnosti než osobní ambice nebo konflikty mezi členy politických stran. To ovšem platí nejen pro strategii jednání s jinými politickými subjekty, ale také uvnitř samotné strany — potlačování různorodosti názorů uvnitř může v konečném důsledku zasahovat do již tak křehké fungující demokracie.
Vidíme tak zaměření hlubších hodnot a kus upřeného pohledu do historie: pocit dědictví minulosti nás totiž častokrát nutí jednat podle zažitých schémat místo toho abychom chápali aktuální situaci s potřebnou otevřeností vůči jiným perspektivám — něco, co Lachnit připodobňuje ke snaze „sundat Stalina“ pouze symbolicky bez reálného přeprogramování myšlení společnosti či jednotlivce.
V závěru jeho úvah zaznívá povzbudivé volání po přijetí respektu před vlastním neomylným názorem — máme-li skutečně dospět v rámci demokratického diskurzu způsobem sloužícím celku společnosti i nynější generace musí nabýt rozhodujících prvků pozornosti vůči ostatním názorům napříč celým politickým spektrem.
