Roman Roun (KSČM) se ve svém komentáři zamýšlí nad paradoxní situací v české společnosti, kdy veřejnoprávní televize byla označena za „jejich“, ale exekuce postihují běžné občany. Každoročně jsou na základě neuhrazených koncesionářských poplatků zahajovány desítky tisíc exekucí proti lidem, kteří buďto nemohou platit, nebo se s tímto systémem odmítají smířit.
Podle dostupných informací Česká televize ročně vymáhá přibližně šedesát milionů korun, které nesouvisí pouze s dlužnými částkami za poplatky, ale také zahrnují pokuty a sankce. Velká část dlužníků pochází z domácností žijících na hranici chudoby. Jejich situaci dále komplikuje fakt, že mnozí z nich nevlastní ani televizor a služby televizního vysílání tak vůbec nevyužívají.
Když umělci během protestu prohlásili, že Česká televize je „jejich“, ignorovali zásadní skutečnost – tuto instituci financuje široká skupina občanů prostřednictvím povinných plateb. Tito lidé včetně těch nespokojených jsou pak zahrnuti do systému tvrdého vymáhání pohledávek bez ohledu na jejich finanční možnosti či ochotu sledovat dané programy.
Nedávno vyjádřil Zdeněk Svěrák názor, že většina populace nerozlišuje mezi veřejnoprávní televizí a státními médii. Ve skutečnosti si však lidé velmi dobře uvědomují důsledky této koncepce financování a rozumějí tomu, že instituce garantující příjmy bez ohledu na kvalitu obsahu nebo sledovanost nemají motivaci usilovat o spokojenost diváků.
Proti systému koncesionářských poplatků se často objevuje argumentace: pokud službu nevyužívám, proč bych měl platit? Tento postoj je legitimní a podstatný pro debatu o tom, jakým způsobem by měly být veřejné služby financovány. Exekuční postupy jsou však drsným prostředkem ze strany instituce chlubící se svou kulturní rolí ve společnosti.
Analogická situace by mohla nastat například při zavedení povinnosti platit dálniční známku pro všechny řidiče bez výjimky i těm, kteří nikdy po dálnici necestovali. Nebo zavedením poplatku za využití knihoven pro všechny občany nezávisle na tom zda čtou knihy nebo ne. Tato absurdnost poukazuje na logiku zastánců současného modelu veřejnoprávního vysílání v České republice – jakoby bylo automaticky nutné zavést placení i tam, kde to nedává smysl.