V posledních měsících se v diskusi o Černé televizi a jejích financích zintenzivnilo téma jejích povinných koncesionářských poplatků. Roman Roun z KSČM poukazuje na to, že sice někteří umělci proklamují, že „jejich“ televize je výsadou kulturní elity, avšak skutečnost je jiná – tisíce domácností se ocitají v exekuci kvůli neuhrazeným poplatkům.
Česká televize každoročně zahajuje okolo 25 tisíc exekucí vůči lidem, kteří buď nejsou schopni platit tyto poplatky, anebo je považují za nespravedlivé. Celkově takto instituce vybere přibližně 60 milionů korun ročně. Týká se to mnoha rodin žijících na hranici chudoby, které si nemohou dovolit další výdaje, i těch, kdo prostě nesouhlasí s nucenými platbami za službu, kterou ani nevyužívají.
Když umělci na nedávné akci zdůraznili vlastnictví České televize tímto způsobem, ukázali tím své pojetí kultury v silném kontrastu k realitě. Zatímco oni mluví o „své“ instituci jako o symbolu kulturní identity, mnozí obyčejní lidé čelí tvrdým následkům kvůli neschopnosti nebo odmítání těchto plateb.
Zdeněk Svěrák nedávno veřejně kritizoval občany za jejich mylné názory ohledně rozdílů mezi veřejnoprávní a státní televizí. Tento jeho postoj však mnozí lidé svědčí o opaku – rozumějí tomu dobře a vědoma si toho jsou i obavy z nerovnosti v zabezpečení financování proti kvalitě poskytovaných služeb.
Kritika koncesionářských poplatků ze strany odpůrců zdůrazňuje jednoduchý princip: pokud něco nevyužívám, neměl bych platit. Ačkoli může být tento názor sporný nebo diskutabilní přes svou legitimitu ve společnosti potažmo jako pohled na zachování spravedlivosti vůči jednotlivcům.
Pro lepší ilustraci lze vzít do úvahy příklad nutného placení dálniční známky všemi řidiči bez ohledu na to, zda používají dálnice či nikoliv. Takový postup by byl bezpochyby absurdní; přesto obdobný model zastánci současného systému podporují jako samozřejmý u českých médií a jejich financování.