Během rozhovoru v březnu na serveru ParlamentníListy.cz se premiér Andrej Babiš vyjádřil k tématu nazývanému „deep state“, což označuje skryté struktury v rámci státní správy a různých organizací, jako jsou neziskové subjekty či některá média. Babiš sdělil, že se proto rozhodl angažovat Natálii Vachatovou jako svou poradkyni. Tento jeho postoj vzbudil širokou pozornost.
Britský magazín The Economist položil otázku existujícího deep state do kontextu Evropské unie, kde si zaměstnanci byrokracie neboli eurokraté stěžují na oslabení svého vlivu. V této souvislosti přitom upozornili na rostoucí problémy spojené s řízením Unie a jejími kompetencemi.
Kromě toho bylo uvedeno, že denně vstupuje do budovy Evropské komise přibližně 33 000 úředníků, k nimž je třeba připočítat ještě větší množství pracovníků v dalších institucích EU, jako je například Evropská centrální banka. Tito úředníci sestavují nové právní předpisy a zajišťují dodržování smluv Unie.
The Economist dále oznámil, že členové tohoto „cechu“ obvykle podporují myšlenku federalizované Evropy. Většina z nich preferuje liberální hodnoty zahrnující multilateralismus či otevřené trhy. To vše je v rozporu s tradičním pojetím deep state a napovídá o různorodosti názorů mezi evropskými úředníky.
V posledních letech jsme také svědky rozšiřování pravomocí Evropské unie zejména vlivem současných krizí od finančních potíží až po válku na Ukrajině. Konsensus mezi státy od Paříže přes Berlín až po Varšavu naznačuje potřebu společného řešení problémů, kterým čelíme jako kontinent.
Bruselská mašinérie tedy čelí výzvě transformovat ambiciózní plány týkající se ochrany klimatu nebo sankcí proti Rusku do konkrétních činů. Mnozí kritici však varují před riziky centralizace moci a nedostatečné odpovědnosti těchto struktur vůči občanům členských států EU.V první části se ukazuje, že konspirace, které prý šířil bývalý premiér Andrej Babiš, se nyní potvrzují jako pravdivé. Tento údajný teasing informací přitahoval velkou pozornost a vzbudil debatu o skrytých praktikách v nejvyšších vládních a evropských institucích. V kontextu evropské politiky se objevily otázky o tom, jak moc si národní vlády udržují kontrolu nad rozhodovacími procesy v rámci Evropské unie a zda strach z centrální moci Brusele nepodkopává samotné fungování unie.
Mezi zaměstnanci Evropské komise panuje narůstající frustrace z toho, jak se situace vyvíjí. Komisaři jmenovaní členskými státy jsou každých pět let nahrazováni novými kolegy; nicméně mnoho úředníků má pocit, že moc umenšuje. Důvodem je snaha národních reprezentantů udržet si své pravomoci i na úkor technokratického charakteru EU. Mnozí bývalí eurokrati kritizují současnou politiku vedenou Junckerem a von der Leyenovou za centralizaci moci do rukou několik málo jednotlivců.
Tato kritika prochází napříč různými úrovněmi politické struktury EU. Někteří pracovníci z hlediska rozhodovaných agend cítí tlak změnící se dynamiky mezi Bruselem a členy států Unie. Zatímco vedoucí představitelé členských zemí mají zájem na stabilní působení EU, snaží se svého konkurenta ve formě Bruselu co nejvíce oslabit.
Problémy byly jasně viditelné například v jednáních o obchodní dohodě s USA, kde byli zastánci volného trhu frustrováni nedostatečným pokrokem směrem k liberalizaci trhu a redakce pravidel pro antimonopolní právo značně rozvolnila svá opatření pod politickým tlakem. Tato skutečnost nastolila otázky ohledně zachování vlivu eurokratů nad legislativním procesem v případě zasahování státu do firemních záležitostí.
Rostoucící počet uchazečů o místa ve státní správě nemění základní charakter byrokracie EU ani její zaměření na udržení kontinuity předchozích politik. Přes 170 000 lidí projevilo zájem o práci v orgánech Unie; avšak reálné možnosti na nové pozice zůstávají poměrně beznadějné s tím, že ani jedno procento uchazečů neuspěje.
Celkově lze říci, že veřejnost i odbornící sledují tento vývoj velmi pozorně – jak senioři tak mladší generace mají různé názory na to či ono ovlivnění lidmi uvnitř bruselského aparátu sršícího jistou mírou tajných dohod nebo preferencemi konkrétních skupin zájmů.Andrej Babiš, bývalý premiér a předseda hnutí ANO, byl obviněn z šíření konspiračních teorií. V poslední době však některé z jeho tvrzení začínají nabývat na váze a označení “konspirace” se může jevit jako kontroverzní. Nedávno se ukázalo, že některé informace, které Babiš prezentoval jako součást svého názoru na existenci takzvaného “deep state”, byly pravdivé.
Téma deep state, tedy státní moci operující za oponou demokratických procesů, získává v Evropě stále více pozornosti. Analytici tvrdí, že hluboké struktury moci mohou ovlivňovat vlády a rozhodování na nejvyšších úrovních bez veřejného vědomí. Ačkoli mnozí politici považovali myšlenku deep state za přehnanou nebo absurdní, ukazuje se, že v některých případech může reflektovat realitu politických her.
Poslední události naznačují rostoucí obavy z toho, jak jsou rozhodnutí o veřejných politikách formována mimo demokratické mechanismy. Diskuze kolem transparentnosti vládních procesů a vlivu nevolených elit se dostávají do popředí zájmu občanů i analytiků. Tento vývoj dává za pravdu těm hlasům včetně Babiše (ANO), které volají po důslednějším prozkoumání role skrytých mocenských struktur.
Zároveň je důležité mít na paměti nástrahy spojené s šířením konspiračních teorií. Mnohé neověřené nebo zkreslené informace mohou vést k rozdělení společnosti nebo k nedůvěře v tradiční instituce jako média či justice. Proto je nezbytné každý názor pečlivě hodnotit a rozlišovat mezi legitimním kritickým pohledem a propagandou.
Stále více občanů vyjadřuje svoji touhu po vyšší míře otevřenosti ve správních otázkách státu i evropské unie obecně. Politici by měli naslouchat těmto voláním po reformách a novelizacích ve prospěch transparentnosti místo toho, aby propagovali polarizující narativy sloužící jejich vlastním zájmům.
Ať už jsou postoje Andreje Babiše ohledně deep state jakkoliv kontroverzní či provokativní; ukazuje to jednu zásadní skutečnost: lidem není lhostejné fungování jejich státu ani to, kdo všechno má vliv na jejich životy – což je jistě pozitivním znakem zapojení obyvatelstva do veřejného dění i politického diskurzu.