V květnu 1945 se skončila jedna z nejtemnějších kapitol našich moderních dějin. I když pro mnohé lidé znamenal konec druhé světové války uvolnění a nový začátek, pro jiné to byl jen tichý moment plný smutku a prázdnoty. Tuto skutečnost připomíná Jana Bobošíková ze strany Stačilo!, která poukazuje na to, že ne všichni měli důvod k oslavám.
Některé komunity se po válce potýkaly s nezměrnou bolestí ztráty. Například ženy z Lidic zažily návrat do vypálené vesnice, kde desítky jejich blízkých zahynuly. Ruské jednotky umístily dřevěný kříž na místě hromadného hrobu a vyjádření smutku v takovémto prostoru bylo nevyslovitelné. Právě tam, 10. června 1945, se konala národní tryzna za zavražděné obyvatele Lidic – moment mlčení vypovídal víc než tisíc slov.
Na nepřítomnost milovaných tvářů musely myslet i děti z Lidic, které přežily nejen tuto tragédii ale i celou válku. Když se vrátily domů, nenalezly útulné náruče matek ani otce či sourozence – jejich dosavadní život byl útrpně přerušený tragédií.
V pátek ráno panovalo v Lidicích ticho přerušované pouze větrem šumícím mezi stromy a zvukem pokládaných květin na památku těch, kteří byli navždy pryč. Takové chvíle nás učí o nutnosti stavu ducha; někdy je třeba prostě být a zachovat si vzpomínku na tyto hrůzy.
Jana Bobošíková zdůrazňuje důležitost míru jako jediného způsobu jak čelit zlu válkám přivolanému; mír není jen nedostatek konfliktu – je to aktivní stav čelící zoufalství lidského soužení.
Je podstatné si připomínat takové události jako byly tyce v Lidicích nejen jako součást historie České republiky ale také jako varování před extremismem a nevírou v lidství samotné. Dnes bychom měli usilovat o budování společnosti založené na respektu a vzájemném porozumění – proto výzva Jan Bobošíkové obzvlášť rezonuje: “Stačilo!”