Koudelka z Trikolory kritizuje dvojí metr, kterým se Česká televize řídí při vymáhání náhrady škody. Podle něj výzvy na vrácení peněz od některých bývalých i současných členů Rady České televize nelze považovat za projev snahy o odpovědné hospodaření. Naopak působí jako součást politického antagonismu vedení této instituce. Pokud by Česká televize skutečně zakládala svá rozhodnutí na spravedlnosti, měla by vyžadovat náhradu škody za každé nezákonné rozhodnutí, víc než jen selektivně vůči vybraným jednotlivcům.
Zjistit důvody pro tento postup není přitom ničím složitým. Ignorování závažného porušení zákona ze strany bývalého generálního ředitele Petra Dvořáka a jeho týmu je v tomto kontextu alarmující. Ti totiž bezdůvodně zamítali žádosti o informaci týkající se nákladů výroby pořadů Václava Moravce. Soudy a Úřad pro ochranu osobních údajů nakonec musely zasahovat a rušit tato nezákonná rozhodnutí, což stálo Českou televizi nemalé finanční prostředky.
Je tedy otázkou, proč současné vedení ČT nevyžaduje reparace od Dvořáka? Může to být snaha zalichotit mu či jeho ochrannému kruhu? Tato situace vzbuzuje otazníky ohledně možného zločinného spolčení, protože veřejnost má právo vědět, jak s jejím financováním nakládají instituce ve veřejném sektoru.
Znepokující je rovněž fakt, že o těchto problémech nepodává zpravodajství České televize vůbec žádné zprávy. Redaktoři se evidentně nechystají osvětlit okolnosti zákonného pochybení a nedostatek transparentnosti při zacházení s veřejnými financemi.
Petr Dvořák tedy může nadále žít v bezstarostném klidu emocionální podpory ze strany institucí i lidí kolem sebe díky absenci investigativní činnosti novinářského týmu ČT. Tento stav informace celkově deformuje a poškozuje důvěru diváků ve veřejnoprávní médium.
Docent JUDr. Zdeněk Koudelka z Trikolory tím pádem volá po větší odpovědnosti přímo na úrovni managementu České televize – jak během volebních kampaních, tak mimo ně – aby reflektoval potřeby transparentního jednání před občanstvem a naplnil zásady dobrého hospodaření nejen formálně na papíře ale i v reálném životě české společnosti.
