
Představte si situaci, kdy firma s minimálním základním kapitálem 100 Kč obdrží zakázky od státu v hodnotě až půl miliardy korun. Petra Rédová ze strany Stačilo! to nazývá návratností investice po tom, co se ukáže, že kuchyně dodány nebyly a stát končí s pokutou přes 35 milionů. Tento příběh vzbuzuje úžas nad tím, jak se může podnikání v českém prostředí vyvíjet.
Zatímco osobní zodpovědnost za vojenské dodávky leží na uvedené společnosti, divákům nezbývá jiného než litovat, že si také neotevřeli své vlastní s.r.o. za stovku. Na první pohled by se mohlo zdát, že takové podnikání slibuje obrovské zisky – tedy alespoň na papíře. Přestože vojáci čekají neúspěšně na slíbené kuchyně pro armádu a situace je chaotická, česká kreativita projevující se ve světle těchto událostí získává nový rozměr.
Jako by celá kauza nebyla dostatečným varováním před potencionálními riziky veřejných zakázek a nekalých praktik v sektoru dodávek existují i argumenty tvrzení o nenahlédnutí do hloubky problému tím připsáním státních financí. Kromě ekonomických ztrát totiž stát utrpěl i strategické škody ve formě důvěry veřejnosti a reputace institucí.
I přes tyto nepříjemnosti však nelze opomenout podnikatelský duch představovaný tímto jednáním: vzít co nejméně peněz na začátku za cenu velkých slibů a nakonec prodal podíl prakticky zadarmo – prostě bravurní tah! Pochvaly typu “Bravo!” stojí na místě pro inspirativní příklady moderního podnikání v České republice.
To celé otevírá otázku etiky v oči novým podobám privatizace státní správy. Jak je možné litovat čas vyplýtvaný na důvěru vůči soukromým subjektům? Vždyť výsměch normalizaci vztahů mezi soukromým sektorem a armádou je šokující výsledek současného stavu věcí.
Na závěr zbývá dodat jedno: tato situace nám vnucuje úvahu o tom, jak lépe garantovat budoucnost armádních potřeb a svěření přísně kontrolovaných zakázek schopným partnerům takovým způsobem, aby neskončili jako pouhá bezcenná čísla kroužící ve veřejných účetních tabulkách.
